Můj milý deníčku.

Naše výprava začala u kostela v Oslavanech, odkud se naše devítičlenná posádka vydala k prvnímu mezistanovišti. Zde jsme dostali instrukce a místo jmen čísla. Já jsem dostala č. 33. Poté jsme dostali pár minut na převlečení do věcí, které můžeme mít do každého počasí. Byly nám také odebrány mobily a hodinky, proto jsme od této chvíle nikdo neměli pojem o čase. Pak jsme nasadili krosny a vydali se na cestu do cílového stanoviště. Touto cestou jsme brodili 2x řeku, šli do kopce a z kopce, po cestě i necestě, v začarovaném kruhu (za tmy), až jsme konečně dorazili do chaty, kde jsme se mohli ubytovat. Můj pocit z tohoto pochodu byl takový: svítily nádherně hvězdy a já jsem se celou dobu modlila, protože mi nic jiného už nezbývalo. Teď tu sedím a píši si do deníčku, dokonce už máme podepsaná trika, která musíme mít neustále na sobě.

1. POCHOD

A další informace: máme se sbalit a jít na noční pochod! Tak jsme šli a šli a šli, taky přes řeku až do půl třetí v noci (to jsme došli do Čučic, kde byly hodiny ? tik-tak, teď už se jde líp). Konečně vidím chatu, jupí! A tak znovu dostáváme prostor na převlečení mokrých věcí, ale ještě před spánkem jsme dělali IQ testy; ale jo, byly docela super, i když bych je dala spíš v jiný čas, né tak v noci! To už jsem opravdu nebyla schopná přemýšlet. Pak jsme šli konečně spát, i když tedy ještě s jedním probuzením - nástupem, na kterém jsme si udělali 10 dřepů, ale pak jsme spali až do rána (zhruba 3 hodiny).

Ráno slyším „písk“ a už zas běžíme na nástup. A po ránu co jiného než rozcvička, juchů! Tak jsme běželi do kopce a z kopce, ale nádherný výhled to byl! Absolvovali jsme rozcvičku, skákali paňáce a naše oblíbené 10, 20, 30, kdo by nerozuměl, tak 10 kliků, 20 dřepů a 30 sed-lehů . Po zdárném ukončeni rozcvičky nastala snídaně - naše první společné jídlo, ale hned po snídani opustil 4 členové naši posádku, vzdali to. Ani se jim nedivím, měla jsem sto chutí to taky vzdát, ale nevzdala. A co mohlo následovat po snídani? Nic jiného než další pochod.

2. POCHOD

Na tuto cestu jsme dostali pana Vajíčka (syrové vajíčko s nakresleným ksichtíkem), se kterým jsme si mohli cestou povídat. Jenže né všem se zadařilo přinést pana Vajíčka v celku do chaty. K tomu jsme dostali, asi tak v polovině cesty, kamarádku Denisku (kládu), kterou jsme něžně nesli pár kiláku okolo řeky a pak si u ní slavnostně zacvičili. A odpočinek! Bolí mě nožičky!

NELEHKÝ ÚKOL

Na chatě jsme dostali za úkol povinně vypít syrové vejce, no potěž! Já myslela, že to nezvládnu a nebyla jsem sama…

Hmm, tak jsme absolvovali další IQ test. Mně se zdá, že ty testy jsou čím dál tím víc náročnější, nebo je to tím, že jsem stále víc vyčerpanější(?)

VÝCVIK S PLYNOVÝMI MASKAMI

O těchto maskách jsme se dozvěděli spoustu věcí, na co se používají, atd. Znovu a znovu jsme si je nasazovali a sundávali. Nejvtipnější bylo, když jsme v nich běželi a nějaké slečny u chatky nás zahlídly, ty se smály a my taky :-) !

PROTAHOVÁNÍ S HŘÍBKEM

Dále proběhl super program, u kterého jsme si mohli protáhnout všechny naše namožené svaly. Hubi je fakt odborník. Tleskám!

3. POCHOD (snad už poslední)

Tato výprava začala úplně jinak než ostatní. Měli jsme si vzít s sebou šátky, které jsme hned použili. Myslela jsem si to, že nás naloží do auta, odvezou na neznámé místo a my budeme muset dojít sami zpátky k chatě. Ale má představa byla trochu jiná než skutečnost. Opravdu nás se zavázanýma očima naložili do auta a odvezli neznámo kam, ale naši instruktoři nás stále vedli, což mě docela mile překvapilo. Sešli jsme k řece, v tu dobu se už smrákalo, nádherně bublala voda a ta příroda (regeneruje :-) )! Najednou jsem začala stále víc chápat tu hloubku těchto výprav. Asi to bylo tím, že jsme při pochodu s nikým nemluvili, a tak jsem mohla dojít ke ztišení a zároveň se zaposlouchat do zvuků přírody, vnímat ji a cítit její vůni. Stále jsme pokračovali podél břehu řeky, až jsme narazili na skálu, kterou opravdu nešlo zdolat, a proto jsme začali šplhat přímo do prudkého svahu. Celý jsem ho lezla po čtyřech! Bylo to zvláštní; i když jsem byla totálně vyčerpaná, něco mě táhlo stále nahoru. Svůj podíl na tom má i skvělý kolektiv v naší skupince, díky :-) . Nahoře jsme byli všichni opravdu šťastní. Pak už to šlo více méně z kopce, občas jsme se brodili lesem, cestou i necestou, navíc tak nádherně svítily hvězdy!

Na jednom palouku se nás naši páni instruktoři znovu zeptali, zda to nechceme vzdát. Nikdo to kupodivu nevzdal. Kdo by to taky vzdával kdesi uprostřed lesa(?) A tak jsme mohli pokračovat, až jsme došli do vesnice, kde nás znovu naložili do auta a odvezli zpět do chaty. Teda, cestou mě napadlo, že nás ještě někde vyloží, ale nestalo se. Na chatě jsme dostali výbornou večeři a poslední úkol.

POSLEDNÍ MISE

Každý jsme dostali svíčku, se kterou jsme měli co nejdéle zůstat stát na lavičce. Vítěz by byl ten, který to vydrží nejdéle. Samozřejmě jsme u tohoto úkolu nemohli mluvit, proto jsme se po chvíli rukama, nohama domluvili, chytli se za ruce a seskočili zároveň na zem. A co mohlo následovat po vyčerpávající túře? IQ test a pak už jen rozkaz ke spánku.

Tento výcvik jsme zakončili slavnostním předáním „Osvědčení o absolvování kurzu ve výcvikovém středisku SCOUT POINT“ a odznakem na skautskou košili.

Na tento zážitek nikdy nezapomenu! Díky instruktoři!